Cestovat s dětmi mi dovolilo prozkoumat určitý aspekt Japonska, který většina mladých a svobodných travel vlogerů z pochopitelných důvodů mine.
DĚTSKÁ HŘÍŠTĚ!!
A co bych to byl za designera, ehm … chtěl jsem říct, dobrého otce, kdybych si jich nevyzkoušel co nejvíce!
Jednoduché shrnutí mých poznatků by bylo asi následující:
- V Japonsku jsou dva naprosto separované sektory.
- Veřejná hřiště se starým, dobrým a u nás již zapomenutým designem.
- Inovativní a futuristický zábavní průmysl.
Každý z nich však přináší něco, co u nás v ČR jen tak nenajdeme.
VEŘEJNÁ DĚTSKÁ HŘIŠTĚ
Veřejná dětská hřiště, která jsou štědře rozeseta po celém Japonsku, byla naší každodenní radostí.
Z jejich stavu bylo zřejmé, že tento sektor už nějakou tu dekádu žádné prachy nedostal.
Což dává smysl.
Populace stárne, děti se nerodí a péče o důchodce bude mít v čase jen víc a víc přednost.
Tento fakt ale ničemu neubíral. Právě naopak.
Na hřištích běžně najdete kovové a betonové průlezky, které byly u nás z “bezpečnostních” důvodů vysekány a nahrazeny těmi moderními z dřeva a lan.
I když takovouhle úžasnou kovovou konstrukci u nás už běžně neuvidíte, alternativy by se našly. Většinou v podobě pavučiny z lan, která se sbíhá do špičky jako stan.
Tyto moderní atrakce jsou ale často z materiálu, který není příjemný na dotek a už vůbec ne na dlouhodobé lezení. (Není neobvyklé, že i přes to, jak lákavě vypadá, tak na nich často nikdo není a pokud ano, tak jen na velice krátko)
Časem jsem začal zpochybňovat i onu otázku bezpečnosti. O lanovou verzi se skutečně neřízenete do hlavy po cestě dolů ale zase se s více dětmi třepe, což může mít za příčinu víc pádů, než stabilní kovová.
(mimochodem zrovna o této průlezce jsem před nedávnem viděl reportáž. Zajímavý kontext: The first jungle gym was meant to hack kids‘ brains)
Druhým opakujícím se prvkem byly různé varianty na betonovou horu, na kterou se z každé strany leze jinak.
Můžeme říct, že naše aktuální dřevěné hrady fungují podobně, kdy dovnitř vedou různé cesty z různých stran.
Jenže naše izolované cesty jsou jen to. Krátké aktivity, kterými lezete nahoru nebo dolů.
Zde můžete horizontálně přelézat z jedné na druhou a objevovat tak mnohem víc cest, než na kolik byla průlezka jednodimenzionálně navržená.
Také to mnohem víc svádí ke tvorbě vlastních her, což byl opakující se fenomén napříč cestou.
Přes tuhle velkou želvu jsme se synem hráli na honěnou, nebo jsem mu vymýšlel těžší a těžší výzvy, jak ji překonat (př: vylez nahoru jen po červených prvcích…)
Co jsem naprosto zbožňoval jsou jejich široké kouzačky. Nevím, co je to za materiál, ale krásně klouzal, nebyl rozpálený jako naše plechové a zároveň působí, že vydrží mnohem víc, než ty plastové.
A hlavně na nich může jet víc lidí souběžně!
Rád bych se ale ještě vrátil k onomu potenciálu pro tvorbu vlastní hry.
Tohle bylo extrémně prominentní, na našem dalším úlovku.
Betonová kopule s komínem/žebříkem uprostřed.
Celá atrakce měla uvnitř i v okolí písek pro zmírnění potenciálního pádu.
I když jsme v oblasti měli k dizpozici celou řadu atrakcí (včetně nových) k téhle jsme se opakovaně vraceli.
Když jsem byl uvnitř, měl jsem chuť upustit uzdu fantazii.
Jednou to byl náš domeček a syn lezl na vrchol opravovat anténu k televizi. Podruhé to byla vesmírná loď.
Dokázal jsem si ale představit, že je to také jeskyně, bunkr nebo svatyně na vzdálené písečné planetě ze Star Warsů, ve které se nachází černý světelný meč.
Také jsem si dokázal představit, jak zde vznikají nové hry.
Kdy jeden tým je na střeše a druhý uvnitř. Jeden uvnitř, druhý venku…
Vedle fantazírování jsme také s Emčou řádně prozkoumali ten čistý potenciál k pohybu.
Já jsem na střechu opakovaně lezl venkem, kdy mi okna sloužily jako opěrné body.
Emča zase při vyšplhání na vrchol objevil, že se dá vlézt dovnitř onoho kovového komína a slézat ho středem.
Venek byl natřený kluzkou barvou, takže celé to vlastně byla jedna velká klouzačka. A zároveň to neklouzalo tak moc, aby při pohybu po střeše hrozilo uklouznutí.
Také jsem zjistil, že ještě větší zábava je sklouznout se nad vchodem. Kratší zklouznutí totiž pak následoval volný pád do písku.
Jednoduchý design plný potenciálu a využití.
Častěji než u nás zde byly k nalezení prolézačky, které byly na míru nadesignované pro své okolí.
BUDOUCNOST ZÁBAVY
Naprostým protikladem k tomuto jsou pak atrakce, které byly schované za vstupným, i kdyby sebemenším.
V jednom gigantickém parku, který měl v sobě i koupaliště a několik oblastí pro děti, byla i tato sekce.
“Ostrov” obtažený mělkým kanálem, přes který okolní svět spojovalo přes 20 různorodých cest.
Je zajímavé, jak řada atrakcí se nebojí dětského selhání. Stejně jako řada atrakcí na hřištích se nebojí odvážnějšího designu a věří, že sebou dítě nešvihne o zem, zde se nikdo nebál faktu, že se dítě kompletně smočí.
A nebo věří rodičům, že přijdou s náhradním oblečení. Těžko říct.
Rozhodně můžu potvrdit, že za celou hodinu, co jsme tam dováděli (ano, i já jsem lezl co šlo) jsem nezaznamenal ani jedno mokré dítě.
Druhý zážitek, který bych chtěl v této kategorii vypíchnout je spíše technologického rázu.
V obchodním domě Diver City (Tokyo, Odaiba) jsme našli dětský koutek, do kterého jsme prostě museli odložit naše děti … a mě.
Blikající světla, projektory, záhadná udělátka. Ani půlku jsme nestihli prozkoumat.
Z hodinového vstupu jsme drtivou většinu strávili virtuální plavbou krystalovým světem. Na stěny pokryté projekcí jsme házeli balónky a tím bojovali s monstry, sbírali poklady nebo objevovali secrety.
Co bylo zajímavé, tak balónky jednoduše netrefily to, co bylo v místě kontaktu pod nimi.
Balónek se při nárazu do stěny proměnil na kouzelnou kuličku, která pokračovala dál virtuálním světem a měla svoji trajektorii.
Při útoku na monstra to nebylo tak důležité, protože v takovém případě byly koule naváděné, ale při vybírání truhliček a secretů v okolí s tím bylo potřeba počítat a mířit výš.
Druhá naprosto geniální atrakce byl písek, na který se ze shora promítal terén v závislosti na hloubce.
Pod travnatou planinou, po které se proháněli medvědi se skrýval písek, pod kterým zase bylo ukryté moře.
Větší hromada se proměnila ve skály, ze kterých pak začne téct láva.
Vedle písku pak byly k dispozoci lopatičky, kyblíky, ale také lupa, kterou se daly odhalovat a evidovat různé druhy zvířat a unikátních předměty.
Nebo zde byl detektor, který v jeho okolí červeně zvýrazňoval zakopané virtuální poklady hodné vykopání.
Předplacená hodina vypršela jak nic a my se museli vrátit zpět do přítomnosti.
V zemi vycházejícího slunce je opravdu co objevovat.
Zábavní parky, zážitkové galerie (jako třeba TeamLab Planets) nebo akrádové herny jsou všechno fascinující spekty unikátní pro jejich zábavní průmysl.
Stejně jako dětská hřiště.
A i když jsme jich při cestě prozkoumali celou řadu, věřím, že ty nejlepší tam určitě pořád čekají, až je objeví nějaký další designer s dětmi.
