Je řada věcí, které bych rád řekl svému dřívějšímu já.
Do určité míry téměř každý článek, co jsem zde napsal bych mu rád předal, a ušetřil si někdy i roky tápání.
Tenhle článek ale není pro mě. Jak pochopíte v jeho průběhu, já jsem ten šťastný, který jej slyšet nepotřeboval.
Tenhle je pro všechny přátele, parťáky a známé, kteří kdysi kráčeli stejným směrem, ale nikam nedošli. Měli ambice, měli podobné sny, ale bez výsledku.
Možná po cestě našli jinou vášeň. Možná zjistili, že tak milují tvorbu, že ze své lásky odmítli udělat práci. (Což je velice rozumné a dospělé rozhodnutí.)
Někdy jsou ale ony výše popsané důvody jen racionální výmlovou, kterou se snažíme uchlácholit naše zklamaná a poražená já.
Příběh jejich „selhání“ bude vždy jiný. Ten opravdový důvod budou mít ale stejný.
A vás se také dost možná také týká.
Onen koncept krásně popsal Jordan Peterson ve své interpretaci Petra Pana.
Když jsem ji slyšel poprvé, tak mě až zamrazilo, jak trefně to popisuje mne a mé okolí.
Pro ty z vás, co video neviděli, zde je krátké shrnutí:
Dokud jsme mladí (cca do 25 let) máme v sobě neomezený “dětský” potenciál.
Nikdo neví, co z nás nakonec bude. Ani my samotní nevíme, kým se staneme a jakých výšin jednou dosáhneme.
Díky tomuto potenciálu je k nám svět shovívavý a odpustí nám naši nevyzrálost a neum. Jsme přeci pořád ještě na začátku naši cesty. “Učený z nebe nespadl”, jak se v takových chvílích říkává.
Jsme plní potenciálu, a souběžně nejsme nikým.
Do ničeho jsme totiž nezabředli dost na to, abychom to skutečně uměli.
Krok, který každý z nás musí dříve nebo později vykonat, je učinit volbu a jít do “učení”.
Vědomě se vzdát tohoto univerzálního potenciálu být kýmkoliv a stát se někým.
Určit si, kým se chceme stát, dobrovolně si zavřít ostatní kariérní příležitosti a vydat se na cestu.Protože pokud tak neučiníme my, udělá to čas za nás.
A to je dle mého přesně ten důvod, proč často talentovanější, odhodlanější a inteligentnější lidé než jsem já, skončili v “nudné a obyčejné” práci, ve které nijak netěží ze své kreativní síly a talentu.
Oběť si nezvolili sami a nechali tak na čase, aby vybral za ně. A čas jen málokdy zvolí to, po čem toužíme.
Kdybych je mohl před tímto zlomovým bodem navštívit.
Kdybych se jako duch mohl vplížit do jejich pokojů a probudit je z jejich naivních snů, řekl bych jim následující.
Jsi čerstvě na vysoké. Máš k dispozici veškerý čas světa a závazky v podstatě žádné. Tvá mysl je bystrá a odhodlání neutuchající.
Využíj tento čas řádně a zkus to! Skutečně a naplno se zkus stát tím, čím chceš být.
Já vím, že umíš psát básně a povídky.
Já vím, že se ráda učíš na obskurní hudební nástroje.
Sníš velké příběhy a světy.
Ráda zpíváš, vaříš a jsi skvělá hostitelka.
Ale když sníš o své budoucnost, jsi ilustrátorkou. Kreslíš a kreslení tě živí.
Všechno, co tě baví, ať tě baví i nadále, ale bude-li mít všechno stejnou prioritu, staneš se ničím.
I v umění jsi rozstřílená. Jednou skicuješ portréty, pak maluješ čajem na plátno. Jednou děláš komiks, podruhé záložky do knih.
Chceš dělat tolik, že jen stěží se k něčemu vrátíš podruhé. A i kdyby ano, furt v tom nebudeš dost dobrá, aby ses toho mohla držet.
Pokud chceš být ilustrátorkou, nakresli víc ilustrací, než co pomaluješ hrnků.
Protože čas tiká.
Ani si to nedokážeš představit, ale tůj čas již brzy dojde.
Jakmile opustíš školu, budeš muset do práce a vydělat na sebe.
Jakmile začneš vydělávat, budeš chtít jít do svého vlastního bydlení.
V tu chvíli každý pracovní den přijdeš minimálně o 9 hodin prací, 8h spánkem, 4h údržbou domácnosti, vařením, jídlem a hygienou. Zbydou ti sotva 3 hodiny, ve kterých únavou nic neuděláš.
Pokud si najdeš partnera, budeš muset ty 3 hodiny rozdělit mezi vás dva.
Pokud založíte rodinu tak na celou řadu let se tvůj osobní čas zredukuje na nulu.
… … …
Promiň, jestli jsem tě vyděsil.
To opravdu nebyl můj záměr.
Nezapomeň, tahle budoucnost je sice nevyhnutelná, ale ještě tu není.
Teď není čas poddávat se strachu.
Plně využij tady a teď. Získej tolik zkušeností a zážitků, kolik jen půjde.
Hlavně nezapomínej:
I když máš pořád ještě výsady dítěte, už jím nejsi. Nyní je ten nejlepší čas vzdát se onoho dětského potenciálu a stát se někým.
Já sám jsem měl veliké štěstí.
Už po střední jsem zapíchl svoji taneční kariéru a rozhodl se živit hlavou.
Měl jsem podporující rodiče, kteří mi dali dost prostoru, abych si stihl během vysoké vyzkoušet snad všechny složky herního vývoje a najít své místo.
I když už jsem stál na vlastních nohách, tak jsem si místo stabilní práce našel jen brigádu, co mě sotva uživila, abych ještě o několik let prodloužil svůj trénink.
Nikam jsem necestoval, nic jsem nenašetřil a nic si nepořídil. Zatímco všichni v mém okolí začali vyměňovat své nenaplněné ambice za stabilní práce a rozumný příjem, já každý večer a každý víkend strávil tvorbou a zlepšováním se.
Dobře, bez mentora jsem strávil zbytečně mnoho času znovuobjevováním kola nebo prozkoumáváním slepých uliček.
A pak. V ten naprosto poslední možný moment. Kdy peníze přestaly stačit a já byl dohnaný do kouta, jsem dostal práci jako level designer. Druhou nohou jsem vystoupil do herního průmyslu a zatím v něm setrvávám.
Dobrovolná specializace možná zní jako nepředstavitelná oběť. Ale teď je otázkou.
Chcete tu oběť učinit sami, nebo necháte čas, aby ji udělal za vás?
Naštěstí!
Tato volba a s ní jdoucí oběť není tak depresivní, jak se může zdát.
Jak i sám Peterson popisuje, jakmile projdete “učením” a stanete se odborníkem, začnou se vaše možnosti a potenciál opět rozšiřovat.
Level design už aktivně praktikuji tak dlouho, že abych mohl pokračovat v růstu, musím zkoumat a zkoušet nové věci.
Učím se o kompozici a fotografii jen proto, abych mohl lépe analyzovat a skládat levely. Studuji architekturu, protože její postupy a principy mají k mé profesi nejblíže. Píši povídky, trénuji psaní a studuji narativní struktury, protože každý herní level můžeme brát jako vlastní příběh, které má začátek, střed a vyvrcholení.
No a v neposlední řadě se učím režii a kinematografii, protože jak lépe brát level než jako set, ve kterém je hráč hlavní postavou?
Všechny ty disciplíny a obory, kterých jsem se dobrovolně na vstupu vzdal, jsou teď součástí mého života více než kdy předtím.
Ještě to bych jim rád řekl.
Že oběť je to pouze dočasná.
